Zamýšlený záměr

Pravidlo č. 3. Biblickému autorovi nemůžeme připisovat výroky či tvrzení, jež se nacházejí mimo jím zamýšlený záměr.

„Není nutné, aby byly z posvátných knih odstraněny jakékoli formy vyjadřování, jež byly v jazyce starověkých lidí, zejména v oblasti Východu, běžně v komunikaci užívány. Tyto by měly být vyloučeny jen tehdy, pokud jsou neslučitelné s Boží pravdou a svatostí.“

Pius XII, Divino Afflante Spiritu, Denz. 2294 (3829-3830).

Toto pravidlo lze vysvětlit pomocí následujících příkladů:

1. napůl ujištění, napůl názory
2. pochyby Kazatelovy
3. obrazy a doktrína v příbězích o stvoření
4. zamýšlený záměr Ježíšových slov a činů
5. zamýšlený záměr „řádů domácnosti“

Napůl ujištění, napůl názory

Diplomaté obvykle vládnou záhadným mistrovstvím nad řečí. Za své jméno vděčí právě této schopnosti – vyjadřovat se opatrně, a snad i nejednoznačně. Zkusili jste se někdy zamyslet nad nekonečnou šíří tvrzení, jež je nám k dispozici? V diskusi o tom, zda Spojené království přijme či odmítne evropskou měnu, by britští politikové mohli pronést jeden z následujících výroků:

„Británie zcela jistě přijme evropskou měnu!“
„Prosím? Jednotná evropská měna bez Británie?“
„Nepřistoupení Británie k euru je vysoce nepravděpodobné.“
„Británie by se snad mohla připojit k evropské měně.“
„Proč by Británie nemohla přijmout evropskou měnu?“
„Není vyloučeno, že by se Británie mohla připojit k jednotné měně.“
„Nevím, zda se Británie vůbec kdy k evropské měně připojí.“
„Lze pochybovat o tom, zda se Británie nakonec připojí k evropské měně.“
„Nezdá se pravděpodobné, že by se Británie kdy zapojila do evropské měny.“
„Podle mého názoru se Británie k evropské měně nikdy nepřipojí.“

Měli bychom si uvědomit, že tyto výroky představují mnohem více než pouhá tvrzení či vyvrácení nějakého tvrzení. Vyjadřují totiž celou škálu postojů – od absolutní jistoty až k pravděpodobnosti či názoru.

Jaká je však situace v případě, pokud jde o výroky inspirované? Mohl by Bůh inspirovat výrok vyjadřující pravděpodobnost, pochybující poznámku či pouhý názor? Odpověď zní ano. Bůh netvrdí nic více a nic méně než to, co lidský autor. Jinými slovy – pokud lidský autor pronáší pochybující výrok, Boží inspirace podstatu tohoto výroku nezmění. Zůstane inspirovanou, i když pochybující poznámkou. Právě svatý Pavel nám přináší klasický důkaz, když hovoří ke Korinťanům. S velkým rozhořčením říká:

„Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
A. Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia! Tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.
B. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu.
C. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.“ 1 Kor 1, 13-16

Sledujme nyní tok Pavlových myšlenek. Pavel s jistou vehemencí uvádí, že nepokřtil nikoho s výjimkou Krispa a Gaia (výrok A). Pak ho ale napadá, že pokřtil také Štěpánovu rodinu (výrok B). Nakonec jakoby v pochybách vyjadřuje svůj názor: „Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil“ (výrok C). Jde o vpravdě lidský způsob vyjadřování. Všechny tři výroky musí být čteny společně, neboť druhý a třetí výrok je doplněním toho prvního. Navíc je celkový výsledek všech tří výroků zase jen pochybnost. Mění tedy skutečnost, že text byl inspirován, tento lidský aspekt? Činí z každého z těchto tří výroků dogma? Mění pochybnost na jistotu? Samozřejmě že ne! Pavel prostě tvrdí, že je jedno, kolik lidí pokřtil, protože nejdůležitější věcí je, že všichni byli pokřtěni ve jménu Krista – a toto prosté tvrzení se všemi nuancemi je tím, o čem nás vlastně Pavel pod vlivem Ducha svatého ujišťuje.

Pochyby Kazatelovy

Autor knihy Kazatel zápasí se skutečným problémem. Co je smyslem života? Co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 2, 22). Jde o téma autorem neustále opakované. Život pro něj představuje jeden velký otazník: „Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou?“ (Kaz 6, 12). Dokonce si klade otázky týkající se života po smrti: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ (Kaz 3, 19-21). Autorovi se nepodařilo na tuto otázku nalézt uspokojivou odpověď. Znovu potvrzuje víru v Boha, který potrestá hříšné a odmění bohabojné (Kaz 8, 12; 12, 1 atd.), jeho problém týkající se definitivního smyslu těžkého života člověka ale zůstává nevyřešen.

Co si tedy máme o této inspirované knize myslet? Odpověď je jednoduchá. Bůh neinspiroval filosofa – myslitele k tomu, aby činil prohlášení, nýbrž aby kladl otázky. Jeho úkolem bylo donutit své současníky k přemýšlení a k uvědomění si skutečnosti, že utrpení a smrt jsou – lidsky řečeno – vpravdě nerozluštitelnou hádankou. Božím řešením těchto problémů se stalo až zjevení a spása, kterou Ježíš přinesl. Inspirace zde opět odpovídá charakteru inspirované knihy – autor zamýšlel zabývat se tímto problémem, aniž by dospěl k jeho vyřešení. Bůh ho pak inspiroval přesně k tomu a ničemu jinému.

Obrazy a doktrína v příbězích o stvoření

V Gn 1, 1-2, 4a čteme o stvoření světa. Autor nám předkládá velmi schematický obrázek šesti dnů. Říká, že během těchto šesti dnů Bůh stvořil všechny věci v souladu s vědeckou představou vesmíru v té době zastávanou – plochá Země s klenbou nebes jako střechou a sluncem a měsícem jako svítilnami. Co nám chtěl inspirovaný autor sdělit? Vyučoval snad přírodní vědy? Chtěl, abychom tento šestidenní plán vzali doslovně? Z analýzy textu vyplývá, že nás chtěl pouze poučit o pravdách víry – že Bůh stvořil všechno, že všechny věci jím stvořené byly dobré, že korunoval lidská stvoření králi a královnami vesmíru, že chtěl, aby se k němu lidé každý sedmý den modlili. O tom nás chtěl autor ujistit a to je přesně to, co Bůh chce, abychom věděli a tomu věřili. Autor nezamýšlel zabývat se astronomií, biologií či jinými přírodními vědami.

Vezměme například takzvané rozpory v Písmu. Bezesporu existují, ne však mezi tvrzeními či výroky týkajícími se doktríny. Lze je nalézt u nahodilých vnějších znaků, za nimiž je ukryt jistý výrok. Gn 1, 20-28 (první příběh o stvoření) označuje stvoření člověka jako poslední a vrcholný rys Božího stvořitelského díla. Gn 2, 7 (druhý příběh o stvoření) začíná v okamžiku, kdy Bůh stvořil člověka. Rozpor se zde týká použitého obrazu, nikoli fundamentálního tvrzení uvedeného v obou úryvcích – totiž že člověk je na nejvyšším stupni žebříčku všech Bohem stvořených bytostí.

Zamýšlený záměr Ježíšových slov a skutků

V podobenství o dobrém Samaritánovi Ježíš vypráví: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha…“ (Lk 10, 30).

Co tím chtěl Ježíš sdělit? Zcela jistě to byla bratrská láska k bližnímu („jednej také tak“, verš 37), a nikoli příhoda samotná.

Ježíš říká: „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Mt 8, 19).

Chtěl nás Ježíš poučit o nutnosti mít střechu nad hlavou? Myslel tím, že si skutečně nemohl pořídit žádné obydlí, kde by si mohl odpočinout? Z evangelia svatého Jana totiž víme, že Ježíš měl k dispozici menší obnos peněz (J 13, 29). Co Ježíš chtěl tímto výrokem potvrdit, bylo naopak jeho oproštění se od všeho pozemského majetku.

Ježíš dále žádá: „Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Mt 23, 8-9).

Skutečně Ježíš vystupuje proti užívání těchto titulů? Co tím tedy myslel?

„Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec… Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘ .“ (Mt 5, 33-37).

Zakazuje Ježíš poskytovat místopřísežná prohlášení u soudu? Co bylo jeho skutečným záměrem? Povšimněme si, že sám Ježíš v Mt 63-64 vypovídá pod přísahou.

„Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ (Mt 5, 38-41).

Zakazuje Ježíš sebeobranu? Vystupuje proti tomu, aby stát měl k dispozici policii nebo armádu? Co tedy chtěl říci? Povšimněme si, jak sám Ježíš protestuje, když dostal políček (J 18, 22-23). Více také v Ř 13, 4.

Postupme nyní k dalšímu textu. Podle Bible se Ježíš modlil celou noc. Potom k sobě povolal jisté lidi, „ty, které si vyvolil“. Šlo o dvanáct apoštolů, vyvolených k tomu, aby mu pomohli zvěstovat Boží království.

„Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš.“ (Mt 10, 1-4; Mk 3, 16-19; Lk 6, 13-16).

Šlo o dvanáct mužů. Nebyla mezi nimi ani jediná žena! Kongregace pro nauku víry však argumentuje, že jindy Ježíš projevoval směrem k ženám velkou míru citlivosti. „Více než jednou porušil tehdejší společenské zvyklosti ve prospěch žen. Nikoli však zde. Odmítl přijmout do skupiny apoštolů byť jen jedinou ženu. To dokazuje, že Ježíš nechtěl, aby ženy působily v rámci církve ve vedoucích pozicích. Tím, že záměrně nevybral ani jednu ženu, vyloučil ženy jednou provždy z možnosti přijímat kněžské svěcení.“

Tento argument je však zcela neopodststněný, nebot’ zacházi za zamyšlený záměr Ježišových skutků.

• Všech dvanáct apoštolů byli židé – nebyl mezi nimi ani jediný nežidovského původu. Znamená to však, že Ježíš chtěl, aby se kněžími a biskupy stávali pouze židé?
• Navíc, všichni apoštolové byli svobodnými lidmi – ani jeden z nich se nenarodil v otroctví. Vylučovalo to ale bývalé otroky z možnosti být vysvěcen?
• Proč by tedy skutečnost, že si Ježíš zvolil jen muže, byla záměrným vyloučením žen z kněžského svěcení?

Pravdou je, že Ježíš si zvolil dvanáct svobodných židovských mužů, protože v sociálních podmínkách jeho doby to bylo to nejpraktičtější, co mohl udělat. Ježíš měl jen jediný záměr – začít s hledáním budoucích vůdců církve. V žádném případě nezamýšlel učinit pro budoucí generace rozhodnutí, že jisté kategorie lidí by měly být z vedoucích pozic v církvi vyloučeny. To bylo v dané době zjevně mimo záměr jeho činnosti.

Zamýšlený záměr tzv. řádů domácnosti

Totéž se týká informací, jež Nový Zákon zmiňuje v pasážích tzv. řádů domácnosti. Ty předepisují, jak by se měli chovat lidé v různých životních pozicích. Zde je typický příklad:

„ŽENY, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
MUŽI, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
OTROCI, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte…
A vy, PÁNI, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.“

Koloským 3, 18 – 4, 1; viz také Efezským 5, 22 – 6, 9; První list Petrův 2, 18 – 3, 7; První list Timoteovi 6, 1-2

Záměrem takových pasáží je zjevně povzbudit křesťanské domácnosti, aby žily v harmonii. Křesťanští vůdcové pravděpodobně okopírovali praxi podobných seznamů s instrukcemi od židů, kteří tímto způsobem dávali poučení proselytům. Specifická podoba těchto návrhů vychází částečně z nové křesťanské perspektivy a částečně z běžných očekávání společnosti té doby. Záměrem je vést křesťanské rodiny v rámci specifických okolností onoho období.

D. DAUBE, The New Testament and Rabbinic Judaism, Londýn 1956, strana 90-140, 336-351; D. SCHROEDER, Die Haustafeln des Neuen Testaments, Hamburk 1959; J. E. CROUCH, The Origin and Intention of the Colossian Haustafel, Göttingen 1972; W. LILLIE, The Pauline House-tables, The Expository Times 86 (1975), strana 179-183.

A to je také jejich nedostatkem. Katechisté, kteří na základě těchto řádů učili, se totiž nevyjadřovali k takovým fundamentálním otázkám, jako je základní rovnost mužů a žen nebo nezadatelné právo každého otroka na svobodu. To bylo prostě mimo rámec jejich záměru. Podobné základní otázky jsou zmiňovány tam, kde Pavel prohlašuje, že neexistuje rozdíl mezi mužem a ženou, svobodným člověkem a otrokem, Řekem a židem (Ga 3, 28; Kol 3, 11; Ř 10, 12). Hlavním účelem zde je okamžitá a praktická rada.

Je tedy naprosto pochybné tvrdit, že tyto texty poskytují inspirovaný základ pro otroctví nebo podřízení se žen mužům. To je však přesně způsob, jakým je teologové v minulosti využívali a jak je mnozí fundamentální křesťané užívají dodnes. Chyba spočívá v tom, že inspirovaným autorům jsou připisovány záměry, které rozhodně neměli.

Lidé čtoucí Písmo jen povrchně, ti, kdo věří, že důležitý je zvuk slova a ne záměr mluvčího, nebo ti, kteří do textu vnášejí záměr, jenž je mimo zamýšlený záměr biblického autora, se dopustili mnoha závažných omylů.

Pravidlo zamýšleného záměru je úzce spojeno s dalšími pravidly:

• pravidlo literární formy,
• pravidlo „doslovného“ významu,
• pravidlo racionalizace.

John Wijngaards