V podobných případech předpokládané “doktríny” se církev z titulu učitelského úřadu dopustila mnoha závažných chyb

Když se v Evropě začalo rozvíjet bankovnictví, podnikatelé začali požadovat úrok z finančních úvěrů – jako je to běžné dnes. Církev, vycházejíc z nařízení Starého zákona, však tento postup zakázala.

Druhý lateránský koncil v roce 1139 po Kristu nařídil, aby osoby přijímající úroky “nebyly připuštěny ke svátostem”. A “v případě, že neodvolají svůj omyl, neměl by jim být umožněn církevní pohřeb”.

Magisterium odvolalo tento zákaz až v roce 1830. Během předešlých šesti století tedy mnozí podnikatelé a jejich rodiny žili a umírali mimo rámec církve.

Až do roku 1888 papežové a jejich kuriální úřad obhajovali legitimitu otroctví!

Církevní Otcové, církevní synody, papežové a teologové tvrdili, že je možné legitimně otroky vlastnit, kupovat i prodávat.

Kongregace pro nauku víry v Římě ještě 20. června 1866 prohlásila: “Otroctví samotné ve své základní podstatě není vůbec v rozporu se zákonem přirozeným či zákonem Božím. Pro otroctví může existovat několik oprávněných důvodů. … Není v rozporu s přirozeným ani Božím zákonem otroka prodat, koupit, vyměnit nebo darovat.”

Katoličtí biskupové, teologové a aktivisté, kteří prosazovali zrušení otroctví, byli označováni za "potížisty" a "heretiky".

Oficiálním učením církve nejméně do roku 1854 bylo, že mimo církev není spásy.

Nejen že to papežové a teologové vyhlásili za oficiální doktrínu, navíc se zdá, že církevní koncily toto formulovaly jako dogma víry!

Za papeže Evžena IV. florentský koncil v roce 1442 prohlásil: “Svatá církev římská … pevně věří, vyznává a učí, že nikdo z těch, stojících mimo katolickou církev, nejen pohané, ale i Židé, kacíři či schizmatici, nemůže mít podíl na životě věčném; naopak bude vržen do “věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly” (Mt 25, 41), pokud před smrtí nebude do církve přijat. Pro jednotu s tělem církve je nesmírně důležité, aby svátosti církve byly nápomocny jen těm, kdo v ní setrvávají; a aby půsty, dobročinnost a další projevy zbožnosti, jakož i zapálený křesťanský život přinášely věčnou odplatu jen jim samotným. A nikdo nemůže být spasen, dokonce i když prolije svou krev pro jméno Kristovo, pokud nesetrvá v lůně katolické církve a v jednotě s ní.”

Tato takzvaná doktrína, zrušená II. vatikánským koncilem, povstala z naprostého přezírání pluriformity náboženství. Přehlížela úplně zakoušení Boží milosti mimo církev.