Literární formy

Pravidlo č. 2.V mnoha textech musíme dojít k určení dané doktríny tak, že analyzujeme literární formu, kterou autor biblického textu používá..

„Literární forma často není v jazyce a textech starověkých orientálních autorů tak zřejmá, jako je tomu u autorů dnešních. To, co zamýšleli svými texty sdělit, není totiž podmíněno pouze zákony mluvnice a jazykovědy ani pouhým kontextem. Pro vykladače je tedy naprosto nezbytné se v duchu vrátit na Východ do oněch vzdálených staletí a využít pomoci historie, archeologie, etnologie a dalších vědních oborů, aby mohli říci, jaké literární formy autoři zamýšleli využít a jaké nakonec použili.“

Pius XlI, Divino Afflante,Spiritu, Denz 2294 (3829-3830).

„Ti, kteří hledají záměr spisovatelů posvátných textů, musí – mimo jiné – počítat s literární formou. Neboť pravda je předkládána a vyjadřována mnohými způsoby v závislosti na tom, zda text zachycuje nějaké historické události či zda jde o proroctví, poezii nebo jiný druh promluvy. Vykladač musí zkoumat všechny možné významy, jež autor posvátného textu za daných okolností zamýšlel vyjádřit a pak i vyjádřil; autor totiž použil soudobé literární formy v souladu s jeho vlastní dobou a kulturou.“

Divine Revelation, , č. 11-12; Vatican Council II, ed. A. FLANNERY, Dominican Publications, Dublin 1975, strana 756-757.

Co jsou literární formy?

Může se stát, že otevřete noviny a na první straně najdete následující titulek: „Princi z Walesu vytrhli zub.“ Někde uprostřed strany je článek s názvem „Boj národa se zubním kazem“. Na konci stránky ukazuje dívka v úsměvu zářivý chrup a říká: „Zubní pasta Denty White zaručuje zdraví a krásu!“ Animovaný seriál zachycuje Tarzana, jenž se právě prokousal ze sítě, aniž by přišel o jediný ze svých zubů.

Nyní se na minutu nad každým z těchto výroků zamysleme. Bez sebemenší námahy jsme zákrok, jenž princ z Walesu podstoupil, označili za fakt. Článek o zubním kazu byl pro nás podnětem k zamyšlení, i když s některými názory autora jsme možná nesouhlasili. Ani minutu jsme nevěřili výroku o zubní pastě Denty White a zcela určitě jsme se příliš nezabývali osudem Tarzanových zubů. A teď se zamysleme znovu – jak to, že jsme tak rychle každý z těchto výroků zhodnotili? Odpověď je jednoduchá – automaticky jsme je roztřídili do různých kategorií: krátké zprávy, úvodníky, inzeráty a komiksový seriál. Po takovém roztřídění už je jasné, jakou hodnotu jim lze přiřadit.

Literární formy jsou kategorie, v nichž hovoříme nebo píšeme. Navzdory tomu, co si na první pohled můžeme myslet, není význam slov podmíněn pouze slovníkem. Všimněme si výroku: „Expresní rychlík Glasgow odjel včera z Londýna ve 20.30.“ Slovník a encyklopedie ozřejmí význam každého ze slov uvedených v této větě. Nemůžeme však ještě zhodnotit skutečný význam tohoto výroku, dokud nevíme, do jaké psané kategorie – literární formy – jej lze zařadit. Pokud je zmíněn v oficiální zprávě železnic, víme, že přesně odpovídá skutečnosti. Pokud se objevuje v osobním dopise, zjišťujeme, že dopisovatel byl pravděpodobně nějakou dobu pryč. Pokud však nalezneme tuto větu v detektivním příběhu, považujeme ji prostě za fikci.

V knihkupectví dokážeme při prohlížení knih určit širokou škálu literárních forem. Bez jakéhokoli vědomého snažení umíme rozpoznat modlitební knihy, mluvnice, technické manuály, antologie poezie, filozofické traktáty, školní příručky, sebrané eseje a řadu druhů tzv. lehčího čtení. Na základě čeho jsme schopni je tak lehce identifikovat? Pokud se nad touto otázkou zamyslíme, uvědomíme si, že knihy obecně třídíme na základě následujících tří charakteristik:

a. Jejich obsah.

Příručka o vaření, železniční průvodce a kniha poezie nás nenechají dlouho na pochybách, do jaké kategorie patří. Jediný pohled do obsahu a je to jasné!

b. Jejich styl.

Když srovnáme modlitební knihu a detektivní příběh, zjistíme, že kromě obsahu je mezi nimi velký rozdíl také z hlediska stylu. Na základě použité slovní zásoby a stylu dokážeme instinktivně rozeznat, s jakým textem se setkáváme.

c. Jejich místo v reálném životě

Každá literární forma vychází z jisté životní situace. Jelikož známe náš školní systém, typická školní příručka nám okamžitě připadne jaksi povědomá. Protože my sami zpíváme v kostele, výraz kostelní zpěvník je pro nás nositelem jakéhosi významu.

Stručně můžeme literární formu definovat jako kategorii mluvenou či psanou, která c) povstala z jakési specifické situace v životě, která a) má svůj vlastní specifický obsah a která b) používá charakteristický slovník a styl.

Literární formy Starého Zákona

Pokud se zaobíráme současnými literárními formami, není zapotřebí detailní analýzy. Rozeznáváme a volíme různé literární formy, aniž bychom jim vlastně věnovali pozornost – stejně jako nevěnujeme pozornost komplikovanému mechanismu dýchání. Dýchání pro nás nepředstavuje problém, pokud máme dostatek vzduchu. Pro ponorky a kosmické lodi, jež opouštějí vzdušný obal Země, se však dodávky dostatečného množství kyslíku stávají závažným problémem vyžadujícím rozsáhlý výzkum a neustálou pozornost. Totéž se vztahuje na člověka, jenž opouští známé prostředí a vniká do intelektuálního světa druhých. Literární formy pak náhle nabývají nezměrného významu – a od té chvíle vyžadují neustálé studium a pozornost. Kdyby se Platón najednou ocitl v naší době, musel by se vědomě přizpůsobit našim literárním formám. Možná by potřeboval i učitele, aby si mohl přečíst denní tisk: „Neber ten inzerát příliš vážně.“, „Tento příběh otiskli jen pro zábavu.“ nebo „Takové dopisy editorovi vyjadřují soukromé názory lidí.“ – a tak dále. Po nějaké době by se však Platón bezpochyby naučil rozlišovat naše literární formy tím, že by studoval jejich obsah, slovní zásobu, styl a reálné okolnosti toho, co bylo řečeno nebo napsáno.

Když pracujeme s Písmem svatým, měli bychom si uvědomit, že vstupujeme do světa velmi vzdáleného tomu našemu. Vezměme pro ilustraci třeba žalmy. Nám se všechny jeví jako jedna kategorie. Žid by v nich ale okamžitě rozpoznal množství různých literárních forem – oslavné žalmy, poutnické písně, prosby jednotlivců či celého národa, balady žádající o pokyny, modlitby díkůvzdání a tak dále. Okamžitě by je správně zařadil, tak jako my dokážeme zařadit náboženské zpěvy, písně vojáků, pochody nebo poslední hity taneční hudby. Protože nám však chybí přímá zkušenost se židovským životem a židovskou mentalitou, musíme se postupně učit žalmům porozumět.

Také prorocké knihy zahrnují nepřeberné množství literárních forem, na něž si musíme zvyknout. Parenetické (napomínající, zdůvodňující) kázání má za cíl osvětlit jisté základní pravdy o věrnosti Jahvemu. Hrozby, jež jsou součástí úmluvy, prorocké sliby nebo satirické truchlící zpěvy jsou dalšími kategoriemi, které jsou formulovány vysoce technickým jazykem, a to by mohlo uniknout naší pozornosti. Prorocké výroky vskutku vyžadují množství znalostí o skutečných životních podmínkách, jež v Izraeli vládly – o právní vědě, dvorních ceremoniích, scénách z tržiště, svátcích, oslavách, obnovách úmluvy, pohřebních rituálech a obchodních smlouvách. Pouze s takovými znalostmi můžeme pochopit literární formy a s jejich pomocí i skutečné poselství proroků.

Neměli bychom si rovněž myslet, že historické pasáže Starého Zákona jsou v tomto ohledu méně komplikované. Opak je pravdou. Historické vyprávění ve Starém Zákoně je prezentováno v mnoha různých literárních formách. Naše současné těžkosti s historičností jsou způsobeny právě naší neschopností tyto formy rozlišit a přiřadit jim jistý význam. Pravidelně míváme tendenci řadit biblická vyprávění do kategorií nám známých – zpráva očitého svědka, historický traktát, životopis a tak dále. To je však osudný hrubý omyl, který přivedl mnohé k neskutečným nepochopením a neporozuměním. Měli bychom si tedy uvědomit, že literární formy biblického vyprávění jsou nám neznámé a měli bychom si je nejdříve osvojit.

V tomto stručném vysvětlení objasňujícím princip se nemůžeme věnovat vyčerpávající analýze takových literárních forem, můžeme však uvést alespoň několik příkladů. Židovští vypravěči často vysvětlují, jak jisté místo či osoba přišly ke svému jménu. V podobných etiologiích nejde o přesnost faktů, nýbrž o vysvětlení jména. Jako jiné národy i židé měli své hrdinské ságy, což je běžné u lidu na jistém stupni sociologického vývoje. Prorocké legendy typu, který se objevuje v souvislosti s osobami Mojžíše, Elijáše a Elíšy, zveličují zázraky, aby objasnily s větším důrazem skutky, jež Bůh vykonal prostřednictvím těchto osob. V knihách králů nechybějí ani přesné letopisné záznamy. Teologizované vyprávění spočívalo v promítnutí teoretické konstrukce do narativní formy – viz například příběh o stvoření světa v šesti dnech v Gn 1. Po návratu z exilu se židovští kazatelé obrátili o pomoc k fiktivním příběhům zvaným midraš, aby ilustrovali jisté prvky inspirovaného učení. To dalo vzniknout knihám jako je Jonáš, Tóbijáš, Júdit, Ester a některým částem knihy Daniel. Každá z těchto literárních forem musí být studována a hodnocena v souladu se svými vlastními charakteristickými rysy.

Literární formy Nového Zákona

Vezměme příklad z evangelií, jenž byl v minulosti často citován, aby ospravedlnil útisk.

Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu.“?
Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty.“?
Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno?

Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

Lukas 17, 7-10; viz také Matouš 10, 24-25; 13, 27-28; 18, 25 atd.

Tento text užívaly církevní autority a teologové k tomu, aby dokázali, že otroctví je vůlí Boží. Jak říkali, sám Ježíš otroctví také akceptoval. Uvádí totiž příklady související s otroctvím, jež ukazují, že považoval podřízenost otroků za samozřejmou. A navíc Ježíš vyjadřoval uznání službě podřízených a pokorných otroků. Proto je otroctví něčím obdivuhodným, něčím, co není v rozporu s Boží vůlí.

Teologové tento typ argumentů neustále opakovali, a to až do konce 19. století. Přivedlo je to k rozhodnému závěru: „Je zcela jistě záležitostí víry, že otroctví, v němž člověk slouží svému pánu jako otrok, je naprosto legální. To lze dokázat na základě Písma svatého.“¹

Ze standardní práce: LEANDER, Questiones Morales Theologicae, Lyon 1692; díl 8, De Quarto Decalogi Precepto, Tract.IV, Disp. I, Q. 3.

Dokonce i římské Svaté oficium, jež mělo za úkol hájit čistotu katolického učení, ještě 20. června 1866 prohlásilo: „Otroctví samotné, zvažováno jako takové ve své základní podobě, však naprosto není v rozporu s přirozenými a božími zákony; existuje několik zákonných forem otroctví, které jsou zmiňovány osvědčenými teology a vykladači svatého kánonu… Není v rozporu s přirozenými ani božími zákony, aby byl otrok prodán, koupen, směněn či darován.“

J.F.MAXWELL, The Development of Catholic Doctrine Concerning Slavery, World Jurist 11 (1969-70), strana 306-307.

Co je ale v argumentu citovaném z evangelia mylným názorem?

Chybou je předpokládat, že když Ježíš užívá příkladů z reálného života, souhlasí také s tím, co popisuje. Jistě, z příkladu se můžeme poučit, a toto je jeho poselství. Příklad samotný je však chápán jako běžný zjev, skutečnost, již lze ve společnosti normálně pozorovat.

Ježíš říká, že Syn člověka přijde v noci jako zloděj (Mt 24, 42-44).

Doporučuje tím snad krádež?

Ježíš chválí nepoctivého správce (Lk 16, 1-13).

Omlouvá tím nepoctivost v obchodním jednání?

Ježíš také srovnává Boha s nečestným soudcem, který tvrdě jedná s chudými (Lk 18, 1-8).

Přesvědčuje nás, že Bůh je úplatný?

Ježíš popisuje krále, jenž trestá hosta v obnošeném oblečení (Mt 22, 11-14).

Jde o lekci způsobného chování?

Dobrý Samaritán ošetřil zranění muže olejem a vínem (Lk 10, 34).

Měli by lékaři následovat jeho příkladu?

V řadě textů jsme svědky toho, že Ježíš vždy popisuje události z reálného života, a to často velmi detailně. Není zapotřebí mnoho inteligence k tomu, abychom zjistili, že nejde o nic více než příklady. Totéž pak platí o příkladech souvisejících s otroctvím.

V tomto případě je Ježíšův postoj jasný i z toho, co říká v dalších textech. I když tedy charakterizuje běžného pána jako někoho, kdo očekává, že mu jeho otrok poslouží, od křesťana toto Ježíš neočekává.

Podle Ježíše bychom měli jednat následovně:

„Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.

Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“

Matouš 20, 26-28

„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán.“
¹

Jan 13, 14-16

Umytí nohou pánovi bylo právním vyjádřením otrokovy podřízené pozice; více v publikaci; M. DERRETTA, Domine, tu mihi lavas pedes?, Bibbia e Oriente 21 (1979), strana 13-42. Viz také Lk 3, 16.

Ano, od těžce pracujícího a pokorného otroka se můžeme učit, jakou hodnotu má skutečná služba. To je také Ježíšovým záměrem, jak vidíme z literární formy v příkladu, který Ježíš použil. Je však jasné, že Ježíš neschvaluje způsob, jímž páni zacházejí se svými otroky, ani že nedoporučuje otroctví jako přijatelnou křesťanskou praxi. V souladu s postojem své doby prostě jen chápe otroctví jako daný fakt.

Literární formy, o nichž zde hovoříme, jsou známy jako podobenství a přirovnání. Když Ježíš užívá podobenství a přirovnání, měli bychom rozlišovat mezi příběhem samotným s jeho obrazy a příklady a mezi smyslem příběhu, tedy tím, o čem chtěl Ježíš kázat. V popisech stvoření jsme byli svědky podobného rozdílu mezi formou prezentace a mezi učením předávaným prostřednictvím této prezentace. Můžeme to tedy opět formulovat jako obecný princip.

Smysl jakéhokoli biblického výroku lze určit pouze tehdy, pokud současně vezmeme v potaz i danou literární formu. Otázky typu „Opravdu se to stalo?“ nebo „Co tím chtěl říci?“ nelze vyřešit obecnou poznámkou typu „V bibli přece nejsou lži!“ či „Podívej se na význam těch slov do slovníku.“. Bůh promlouval prostřednictvím lidských autorů. Hovořil jejich jazykem. Zarámoval své poselství do jejich mentality. Nezamýšlel tvrdit nic více a nic méně než to, co se pokoušeli sdělit jeho lidští prostředníci. A to, co chtěli sdělit, lze s jistotou určit pouze po pečlivém studiu literárních forem, jež autoři použili.

Pravidlo literární formy je úzce spojeno s dalšími pravidly:

• pravidlo „doslovného“ významu;
• pravidlo zamýšleného záměru,
• pravidlo racionalizace.

John Wijngaards